Paní Brixena z Homolky

Proti náchodské Brance, přes údolí, kterým vede silnice a železnice do Náchoda, lze vidět lesem porostlý vrch. Jmenuje se Homolka a ještě dnes na něm uvidíme zbytek valů, pozůstatek kdysi poměrně rozsáhlého hradu.

V jedenáctém století byla majitelkou tohoto hradu, jehož úkolem bylo střežit zemskou stezku do Polska, paní Brixena, vdova po rytíři Janovi z Homolky. Když ovdověla, nebylo jí ještě ani čtyřicet let, a tak není divu, že se na osamělém hradě cítila opuštěná a vyhledávala zábavu, která by jí alespoň trochu pomohla zapomenout. Její velikou vášní se stal lov.

Jednoho říjnového rána, asi pět let po smrti Jana z Homolky, se paní Brixena zase chystala do lesů. Po nádvoří hradu se pohybovalo velké množství zbrojnošů a čeledínů, kteří konali přípravy. Když se ve dveřích paláce objevila paní Brixena, zazněl lesní roh, kterým bylo dáno znamení k odjezdu na lov.

Paní Brixena se ještě obrátila na svého správce: "Dej tady na všechno pozor, Jakube, já se dnes vrátím pozdě."

Správce se s úsměvem ukonil: "Nebojte se, vzácná paní, víte, že se na mě můžete spolehnout. Přeji dobrý lov!"

Mezitím byl spuštěn padací most a paní Brixena s čeledí po něm vyjela z hradu, doprovázena loveckými psy. Jeli k údolí Metuje, do lesů zvaných Sklopce, kde bylo velké množství zvěře.

Paní Brixena velmi brzy uviděla statného jelena, kterého zatoužila ulovit, a tak se dala do jeho pronásledování. Štvané zvíře uhánělo divokými skoky a když za ním paní Brixena hnala svého koně, ani si nevšimla, jak moc se vzdálila od své družiny.

Zastavila se, až když zjistila, že se jí jelen ztratil. Náhle si uvědomila, jak je unavená a jak by jí pomohl odpočinek. Jistě by ho potřeboval i její kůň. Proto z něho slezla, nechala ho pást a sama si sedla do měkkého mechu. Brzy však v tom tichu a klidu únavou usnula. Kůň se klidně pásl, a jak si vybíral nejlepší trávu, zvolna se vzdaloval od své velitelky, až z toho místa úplně zmizel.

Když se paní Brixena probudila, už se stmívalo. Volala koně, volala svou čeleď, ale nikdo se neozýval. Byla příliš daleko, aby slyšela zvuk lesního rohu, kterým se jí její lidé ohlašovali, když ji hledali. Nakonec hledání nechali, protože nabyli přesvědčení, že po tak dlouhé době je paní už jistě dávno doma. A tak se vydali zpátky na hrad.

Mezitím paní Brixena bloudila po Sklopcích, klopýtala přes kořeny a pařezy, trní jí rozdíralo šaty. Už se tam toulala několik hodin, dávno byla tma a na její volání stále nikdo neodpovídal. Začínala podléhat beznaději a přemýšlet, co si v noci v lese počne. Představovala si podzimní noční chladna, divokou zvěř, podivné zvuky, ne, nebylo jí při tom pomyšlení dobře. Náhle měla pocit, že slyší vzdálené hlasy. Nebyly příliš daleko, ale než si k těm hovořícím lidem proklestila ve tmě cestu, zabralo to přeci jen nějaký čas. Byla už opravdu vysílená, když zahlédla siluety dvou mužů, kteří pracovali u milířů.

"Dobrý večer, mohu vás poprosit o pomoc?" obrátila se na ně.

Muži se při zvuku ženského hlasu překvapeně ohlédli. Pozdní hodina, temný les a k tomu ještě taková vznešená paní.

"Vzácná paní, je už hodně pozdě, abychom vás dovedli domů. Můžeme vám však nabídnout přístřeší a domů vás zavést ráno."

Paní Brixena ani dlouho neváhala a přikývla. Pozvání v této chvíli jí přišlo velmi vhod. Muži ji vzali mezi sebe a za chvíli přišli na mýtinu, kde stálo několik chaloupek.

Teprv druhý den ráno se vydali na Homolku, na níž už bylo velké pozdvižení. Čeleď a správce právě konali přípravy k odjezdu, chtěli jet hledat svou paní. Když se objevila, všichni se upřímě radovali, neboť ji měli rádi pro její dobrotu a laskavost.

I paní Brixena byla ráda, že je doma, ale na své zachránce nezapomněla. Rozhodla, že na věčné časy budou mít obyvatelé osady, kde se jí tak nezištně v nouzi ujali, zadarmo dřevo pro svou potřebu.

Dnes jsou ty rozlehlé lesní pláně vykáceny a změněny v pole, jen malá část lesa zůstala. Dodnes si ale lze ve starých zápisech přečíst o hraběnce, která kdysi za dávných časů zabloudila v lese, odkud ji zachránili dřevaři z malé lesní osady, a ona se jim za jejich ochotu odměnila. Ta osada byly Vrchoviny a říká se, že právo brát z lesa dřevo pro svou potřebu platilo pro několik chalup v této vsi snad až do první světové války.